Ze světa:
Pokud jste další, koho neuvěřitelně vytáčí nová úvodní stránka blog.cz, můžete se zkust zapsat do protestu nebo zúčastnit stávky. Všechno potřebné najdete na protestujeme.blog.cz

Walking zombie

18. července 2012 v 23:06 | Hifi |  Nezařaditelný
Cítím se tak prázdná, jako už hod - jako ještě nikdy.
Chce se mi brečet. Strašně moc.
Asi budu.
Pořád se třesu.



To si tak v klidu čtu první díl Pána Prstenů (rozhodla jsem se, že budu dohánět svoje šílené kulturní nedostatky, takže tak půl rok zpátky jsem přečetla všechny díly HP, co byly v knihovně, všechny zkoukla, a teď mě čeká tohle) a... a nevím co.
Pamatuju si jen zajíknutí se nad popisem, jak šel Glum vedle Bilba a ten umíral strachy.
Pak jsem se probrala, jak jdu po schodech z bytu, převlíklá do riflí, obutá, navlíkám si mikinu, v kapse pajdu, mobil a klíče a taky umírám strachy.
Já nevím, co se stalo, ale nechci to už nikdy zažít.
Třeštila jsem oči, byla ztuhlá jak něco a divila se, že se dokážu vůbec hýbat, nesnesitelně jsem se třásla. Kupodivu jsem si dokázala celkem logicky odvodit, že jsem asi v šoku, čemuž jsem se ale nedivila a duchaplně zamířila k vietnamců s tím, že si koupím Twixku. Věděla jsem, že do sebe nutně potřebuju nacpat něco sladkého a pak se projít na čerstvém vzduchu.
Vietnamci měli zavřeno.
Cukr?
Myslela jsem, že se zblázním.
'Doprdele, co budu dělat? Co budu dělat?! NEMŮŽU jít domů!' (Nevím, proč jsem se nemohla.)
Samozřejmě mě nenapadlo nic lepšího, než jít sama do lesa.
Pronásledoval mě pes. Myslela jsem, že mě každou chvilku sežere. Všechno mě přece chtělo sežrat. Úplně všechno. Úplně všechno!
Svaly jsem měla ztuhlý tak, až to bolelo a já do toho kopce šplhala dál, i když jsem chcípala. Stažená průdušnice mi moc nepomáhala.
Cukr cukr cukr cukr cukr.
Po vyjítí padesáti metrů lehce strmějšího kopce jsem se cítila přinejmenším jako po vyšlapání Mont Everestu v pěti minutách.
Všechno na mě zíralo. Odevšad. Jestli jsem spadla, tak jsem nebyla schopná to vnímat. Měla jsem chuť zazvonit u domu, kolem kterého jsem procházela a zeptat se "Prosím, prodáte mi kostku cukru za padesát korun?"
Myslím, že by bylo o mnoho jednodušší, kdybych to udělala, ale já kráva šla dál. A dál. Až do temného lesa. Doslova.
Do lesa, kde byla fakt kurva tma, mě se ještě navíc točila hlava a tmělo před očima a kudy to bylo zase do kopce. Nakonec se mi nějak podařilo vyšplhat na jeden strom, sednout si, jednou rukou se držet větve nad sebou a druhou si objímat kolena a třást se.
Ale něco mě pronásledovalo. Něco mě pronásledovalo celou cestu, ale já neměla šanci to vidět.
A navíc-
Cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr.
Bylo mi jasné, že s tím, jak se třesu, musím každou chvilkou spadnout. Teď. Nebo teď. Te-raz! Určitě bych si něco zlomila, možná i páteř.
Po nějaké době, kterou jsem nebyla schopná určit, mi to začalo být slušně jedno. Větve jsem se pustila a lehla si. Nezáleželo mi na tom, jestli spadnu. Vlastně bych asi byla i docela ráda. Pomalu jsem se přestávala tolik třást, svaly se uvolňovaly a já uklidňovala. Znova jsem si sedla a vytáhla mobil, na kterém právě 21:32 přeskakovalo na 21:33. Podařilo se mi vstát a po větvi dojít ke kmeni, kde se mi rozvázala tkanička. Dobře minutu jsem stála a čuměla na ni a přemýšlela, jestli si můžu dovolit sehnout se a zavázat ji. Ale nakonec jsem stejně musela. Potřebovala jsem domů.
Cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr cukr.
Zamotala se mi hlava, solidně. Větvičky pode mnou křupaly mnohem hlasitěji než normálně. V půlce těch pěti metrů, co mě dělily od silnice, jsem se musela zachytit stromu a přitulit se k němu. Nepomáhalo to. Pořád mě něco sledovalo. Myšlenky, že to tady přece dobře znám a že je tohle místo mým útočistěm už dobře sedm let, nepomáhaly ani náhodou.
Cukr, cukr, cukr. Cukr.
Kráčet po silnici s napnutejma rukama podél těla a vytřeštěnejma očima, třesousíc se, mi zrovna moc odvahy nedodávalo. Otočila jsem se. Nikdo za mnou nešel.
V tu chvíli jsem přestala věřit vlastním očím.
Co když mě zradily a jenom předstírají, že nic nevidí?!
Kdybych byla schopná pohnout rukama, vyškrábu si je.
I ten pohodlnej pařez na okraji cesty vypadal jako skrčená osoba v plášti s vysokým límcem a kloboukem.
V uších mi hučelo a to jediné, co jsem mohla slyšet, byl můj dech, ve kterém zanikly i ty moje kroky, natož, aby byly slyšet cizí. Zavřela jsem oči. I přes téměř absenci sluchu jsem svým očím pořád nevěřila. A navíc to tady přece znám, ne? pištěla ve mě malá uplakaná hadrová panenka, to, co ze mě zbylo. Nevěřila jsem ani jí.
Když jsem konečně vyšla z lesa, protože běhu jsem nebyla schopná, a kolem mě začalo být trochu větší světlo, ulehčeně jsem si vydechla. Ne na dlouho.
'Mám jít dál rovně po silnici, kdy dojdu domů bezpečněji, ale za delší dobu, nebo doleva lesíkem, kudy bych byla doma dřív?'
Cukr cukr cukr cukr cukr.
Vydala jsem se na tu stranu, na které mi na maximum rozbušené srdce naráželo do žeber. Levo.
Snažila jsem se myslet na něco pozitivního. Ale představu, jak ležím schoulená v Janettiném pokoji na posteli a spokojeně spím, rychle vystřídala ta, ve které mě Janette s šíleným smíchem zapalovala. Kdybych neměla stažené hrdlo, asi bych křičela.
'Už jenom pár desítek metrů k domu, už jenom pár desítek metrů k tomu blbýmu paneláku.'
Tentokrát jsem svůj pád cítila dost dobře.
Když se mi podařilo nahmatat klíče, podařilo se mi i rozeběhnout se. Patnáct kroků před domem to sice moc cenu nemělo, ale i tak jsem byla ráda.
Domovní dveře jsem zabouchla s zoufalostí sobě vážně nevlastní. Oddychovala jsem, jako bych oběhla zeměkouli z druhé strany, abych se sem dostala. A cítila jsem se tak. Navíc jsem se ještě musela dostat do bytu.
Schody jsem vyběhla taky. Třes, vytřeštěné oči, bolest hlavy a iracionální strach mě neopustily.
Neopustily mě ani teď, když už sem půl hodiny doma a nacpala jsem do sebe tři kostky cukru, perník, tři cookies a všechny pocky, co jsem u sebe měla. Taky dvě neuvařený špagety a lusk hrášku, ale zvlášť v tom prvním moc cukru není.
Vím, že jsem se bála zbytečně. Ale bála. Děsí mě ten strach.
A bojím se, že se to stane znova, protože nevím, proč se to stalo a tím pádem ani, jak tomu předejít.
Bojím se toho, že se budu takhle znova bát.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Reni Reni | Web | 20. července 2012 v 11:20 | Reagovat

Pořád mám kvůli tomu layoutu pocit, že jsem někde úplně jinde :D
Jinak. Psycho. Pořád nevím, jestli se to fakt stalo, nebo jestli je to prostě jenom...chápeš...ne? :D

2 Hifi Hifi | Web | 20. července 2012 v 18:28 | Reagovat

[1]: Om, tak promiň, ale já ho miluju :D (Ale znám ten pocit docela dobře od tebe, když sis dala tenhle světlý... :D)
Stalo. Začala jsem to psát, ještě když jsem do sebe rvala poslední pocky.

3 Maiko Hatake Maiko Hatake | Web | 22. července 2012 v 11:08 | Reagovat

Fakt psycho. OOO.OOO" *neví co jiného říct*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama