Vypadalo to docela jednoduše.
Ráno jsem, ráda za nastavení budíku až na půl sedmou, vypadla - ano, doslova - z postele a... pokusila se začít žít. Hm. Nebylo to tak těžké, stačilo do sebe dostat denní dávku kofeinu v zeleném čaji (a prášky, bez kterých bych padla po pár hodinách, of course).
Jsem egoista, to všichni víme. (To mám po své mamince. Druhé mamince.) Líbí se mi moje šaty - šedé, jednoduché, trochu lolitovské, a mám ráda i svoje boty, dokonce i to bolerko, celkem, i když mě mrzelo, ale vážně mi nebylo nejlíp a z racionálních důvodů jsem si ho prostě vzala.
Docupitat do školy nebyl problém, nevykřikovat, koho všeho chci šaty, už trochu ano. Upřímně nechápu, proč musela učitelka shrnovat školák, ale asi ji to baví. Máme tu nejukecanější profesorku na světě.
A nejlepší třídu.
S nejlepším polobohem.
Ani radost z poměrně hezkého vysvědčení mi nemohla zlepšit náladu stejně jako jeho úsměv. A nic na světě nemohlo překonat zoufalství z vědomí, že ho neuvidím celé dva měsíce.
Je to už půl roku, co pro něj blázním.
Baví mě to.
A/N: Předstírejme, že existuje drabble na 180 slov, ano?
No, ani já jsem si nemoha odpustit článek ke konci června. Hezké prázdniny všem dětem.
To to to... to je opravdu tvůj blog? Teda vim, že ten dess si nedělala ty, ale stejně když jsem to otevřela, myslela jsem si, že jsem se překlikla. Ne, že by to nebylo hezký, ale vůbec mi k tobě neladí O.o
Heh k naší třídě radči žádný komenty. A o tom ostatním se bavíme pořád, takže to, že bych to tu veřejně vypsala by ničemu nepomohlo...
Jestli budeš něco chtít, pomoct nebo co já vim co, tak mi napiš a já se teleportuju ( ve škole ty teleporty málo hlídaj).