Ze světa:
Pokud jste další, koho neuvěřitelně vytáčí nová úvodní stránka blog.cz, můžete se zkust zapsat do protestu nebo zúčastnit stávky. Všechno potřebné najdete na protestujeme.blog.cz

Vidět oči mluvit.

14. února 2012 v 17:29 | Kasumi |  Jednodílné
Nenávidíte mě, že? Nebojte, jsem na tom úplně stejně. Z nové kapitoly Edge mám pohoupouhé půl stránky A4 ve Wordu a ne a ne to dopsat. Nevím. Hugo jako by mi byl najednou vzdálen miliony vesmírných jednotek, natož pak jeho myšlenkový pochody a forma vyjadřování a vnímání světa.
No ale pořád tu pro vás něco mám. Je to jednorázová povídka, sepsaná 15. ledna a musím říct, že poněkud... depresivní? Um, dobrá, nehodlám se vykecávat, takže si to klidně takhle nepřesně přeberte. A nebo po svym, to je taky možnost, co?
Um, pointa tohodle úvodu? Sepisuju ho už nejmíň dvě a půl hodiny.
Fajn, končím. Ani nevím, co jsem chtěla říct. Možná nic.



And we keep driving into the night
It's a late goodbye, such a late goodbye

"No tak! Pomozte nám a zachraňte se tak!"
"Nechci to použít," řekla jsem a nervózně se ošila "Proboha, já to nenávidím. Nechci to..."
"Pohněte se! Honem! Je to důležité! Nebo snad raději zemřete?!" křiknul a tím dlouhým nožem useknul ruku tomu... něčemu... za ním.
Skousla jsem si ret "Asi ano... je to příšerné. Odmítám to," řekla jsem nejistým, třesoucím se hlasem, ačkoliv jsem si tím byla docela jistá.
"Už nikdy neuvidíš vodu," ozval se ten druhý a ustal v odrážení útoků. Natočil se ke mně hlavou a pohlédl mi do očí. Měl ty nejpronikavější, jaké jsem kdy viděla, dokonce ani ten stařec neměl pevnější pohled. Ano, pevný, to je to pravé slovo. "Už nikdy neuslyšíš její hlas," upozornil mě a jinak se ani nepohnul. Kvůli tomu mu taky někdo probodl rameno, a nebylo to žádné to vlčí, nebo co to je, monstrum jako ostatní, vypadalo to, že je to padlý anděl, jestli to teda taky existuje, a že tomu tady vede, tedy, těm, co nás napadli. Vzpamatuj se, upozornila jsem sama sebe uvažuješ, jako bys s tím chtěla mít něco společného. Vlčí monstra? Padlí andělé? O čem to přemýšlíš?!
"O smrti," zamumlala jsem si sama pro sebe, víc se zachumlala do ponča, co mi bylo velké a pořád zírala do těch zlatavých, chytajících očí. Bolest v nich nebyla vůbec znát, ačkoliv to muselo bolet šíleně. A mně bylo jasné, že za chvíli musí zemřít... že zemře jenom proto, aby mě donutil se zachránit... a že bude litovat, svým způsobem, ale nic neřekne, prostě teď s tím samým pevným pohledem umře...
A skutečně, ta osoba s černými křídly a vlasy z něho vyprostila svoji zbraň a natáhla se...
"Má pravdu," zašeptala Voda, ačkoliv tu nebyla.
A já věděla, že tohle je můj vlastní, osobní vnitřní hlas. Že... to vlastně Voda není. Že se teď rozhodnu sama.
A pak se objevilo světlo, přilákáno tím, že jsem si mimoděčně sáhla na to znamení, kterému jsem se jinak snažila celou dobu vyhýbat. "Instinkt tvé podstaty," řekl by stařec. Věděla jsem to. Byla jsem teď ráda, že mi to neřekl, že tu nebyl. Že jsem si to myslela sama.
A moje myšlenky byly naštěstí natolik rychlé, že jsem se ještě navíc stačila světla včas zachytit, obklopit se a vtáhnout ho. Moje energie se s ním propojila a ze mě se začalo stávat něco jiného. Něco, co jsem nechtěla. Ale teď jsem to nechala... viděla jsem, jak se ten s tím pohledem usmál a přišlo mi, že jen proto je to správně. Jen proto. Dělám to jen, aby se usmíval, a je to tak dobře.
Prameny světelné energie vytvořili tisíce jehliček a ty se okamžitě zabodly. Přesně na správná místa, aby to ubližovalo, aby to chránilo, aby to zničilo i je, a přitom v tom nebyla nenávist. Světlo nedokáže nenávidět ani být zlé. A vždy má pravdu. I proto tohle nemám ráda. Nejsem to já. Nemám se světlem nic společného.
Moje vlasy do poloviny krku se prodloužily po pas, prý i zesvětlávají, to nevím, nedokážu to vnímat a hlavně ani nesmím, a švihly.
Dokonale načasováno.
A potom bylo i dokonalé ticho.
A přesto... to nebylo dokonalé. Byla jsem unavená, tak ohromně vyčerpaná, a všechno bylo správně, jenže, proboha...
Já švihla i jeho.
Proč? Tohle nebylo normální. Nejen, že jsem ho samozřejmě nechtěla švihnout, ale navíc bojoval na mé straně a... jeho povinnost... na které mu záleželo a kterou tak ohromně ctil, byla přece chránit mě, takže bych i já měla chránit jeho, to je přeci jasné. Příkladná harmonie...
Proboha, byla jsem tak vyčerpaná. Tak strašně moc...
Stejně jsem se k němu dopotácela a sesunula se k jeho hlavě.
"Musíme jít, lady," ozval se nademnou ten první, takový tlustší, pevný, svalnatý, typický bojovník, muž s bílými vousy, jen takovou malou vrstvou.
"Nejsem žádná lady," málem jsem vzlykla.
"Madam? Musíme to tu okamžitě opustit,"
"Nejsem..."
"Brzy přijdou další, má paní."
"P-...Poslouchej..."
"Světelná energie je pro tento svět velmi potřebná, Chráněnkyně."
"Já jsem jen obyčejný člověk."
"Podívejte, nejste, to je přeci jasné. Váš život stojí za ten jeho a on si toho byl vědom. Je to čest, slečno."
A mně bylo jasné, že za chvíli musí zemřít... že zemře jenom proto, aby mě donutil se zachránit... a že bude litovat, svým způsobem, ale nic neřekne, prostě teď s tím samým pevným pohledem umře...
Ten pohled skutečně nikdy nezmizel, nezmizel celou tu dobu, co jsem se na něj dívala, když mě táhli pryč, a ani v mých vzpomínkách se nikdy nezměnil
A pak jsem celou dobu jen dělala, co mi řekli, ale nepovídala si s nikým.
Ani s Vodou.
A ani se světelnou energií, když za mě bojovala. Byla jsem prostě jen nástrojem, se kterým si mohli dělat, co chtěli... ne, to taky ne. Občas jsem vzala skupinku lidí a protáhla ji celým královstvím čistě proto, že jsem věděla, že jestli se z daného hradu okamžitě nevzdálím, vyplení ho. I když by mě nechali tam zůstat, přesto, že to věděli. Kam jsem se pohla, tam mě vítali i přes to, že hned za mnou chodili skupiny nepřátel, kteří jen ničili a zabíjeli... všichni byli rádi, když jsem přijela.
O co jim šlo?
Ale jednou mě stejně chytli.
A mně bylo jasné, že za chvíli musím zemřít... že zemřu jenom proto, aby mě už nenutil se zachránit... a že budu litovat, svým způsobem, ale nic neřeknu, prostě teď s tím samým prázdným pohledem umřu...
A pak se na konci mýtiny objevil on, živý, zdravý, jen trochu kulhal, a znovu se na mě podíval.
A mně bylo jasné, že za chvíli musí zemřít...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 maky21 maky21 | Web | 14. února 2012 v 21:52 | Reagovat

Krásný. Už jsi mi to dávala číst.. pamatuju si to. Myslím... že u vás  v kuchyni? :D
Je to moc úžasný. A pak kdo tady božsky píše. TY!
Jo a nevidím žádný důvod proč by tě měl někdo nenávidět. Ovšem pokud jsi něco neudělala. A ty jsi nic neudělala, tak je to v pořádku, ne?:D nechápej mě.. mam nelogický a debilní úvahy.. dobrou :)

2 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | Web | 15. února 2012 v 16:16 | Reagovat

krásná povídka! jen... nebylo to tu jednou už? mam dojem, že už jsem to tu někdy četla... tak, či tak, krásná!
vážně píšeš úžasně. tak nějak nenuceně.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama