Ze světa:
Pokud jste další, koho neuvěřitelně vytáčí nová úvodní stránka blog.cz, můžete se zkust zapsat do protestu nebo zúčastnit stávky. Všechno potřebné najdete na protestujeme.blog.cz

Nevinna korálek.

22. ledna 2012 v 21:30 | Kasumi |  Jednodílné
Byl takhle malý korálkový panáček. Nejprve jen nějakou dobu, kterou nebyl schopen určit, visel z poličky nad stolem a sledoval, jak se pod ním vždycky kupí nepořádek, který je následně jedním z velkých stvoření sesypán do koše a o chvilku později malým stvořením zase vytahán ven.
Najednou se něco stalo.
Znal, když se zahoupal proto, že k němu přivanul vítr z téměř neustále otevřeného okna, nebo když do něj někdo omylem strčil. Ale tohle bylo jiné i přes to, že to vyvolávalo podobné dětské pocity, asi jako by byl na houpačce, ano, takové. Bylo to však delší a on se klimbat nepřestával. Navíc... prostředí okolo něj se pohybovalo. Věci byly lehce rozmazané a neustále se přemisťovaly z místa na místo. Co se to dělo? Snažil se na něco přijít. A zatím stále, houp houp houp, přetrvával ten pocit a věci se hýbaly. Potom mu došlo, že...
"Malé stvoření mě někam nese," rozezněl se korálkový hlásek, i když jen v jeho průhledné skleněné hlavičce. Drátek, který mu vedl z čepičky, byl omotán kolem zápěstí majitelky stolu, tedy toho jediného, co až do teď opravdu znal. Podle závanu čerstvého vzduchu a také bílé všude kolem poznal, že jsou venku. Slýchával, jaký je sníh a že je teď venku zima. Houpal se spokojeně, známě, a rozhlížel se kolem.
Kousek od nich se objevila malá holčička. S rozzářenýma očima přiběhla k nim a začala si panáčka prohlížet.
"Můžu?" zeptalo se to nejmenší stvoření jeho menšího stvoření a natáhlo k němu ruce.
"No... ano," odpovědělo poněkud nepřesvědčivě.
Byl uchopem do dětských rukou, hrál divadlo a nevditelně se usmíval. Byl rád, moc rád, líbilo se mu být s malým dítětem. Ale jeho malé stvoření bylo prostě jeho.
Pak byl opět uchopen známýma rukama. "Promiň, musíme jít," ozval se omlumný, nejistý hlas. Nerado ubližovalo, to věděl.
A nejmenší stvoření? Srdceryvně se rozplakalo. Ale známé ruce se nehly. Jejich majitelka si příliš vážila svého korálkového panáčka. Po chvíli utěšování se vzdálili.
Kdo mohl za ten pláč? ptaly se skleněné myšlenky korálkové hlavičky. Kdo je vinen? Já, že jsem se tak líbil? Malé stvoření, že mě vyneslo ven? Nejmenší, že si nás všimlo?
Zbytek světa se takto nezeptal.
Lhostejnost je vinná?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nancy Farraigeová Nancy Farraigeová | Web | 23. ledna 2012 v 15:34 | Reagovat

krásné, stašně krásné. takové roztomile pohádkové a přitom k zamyšlení. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama